Až umřu... co budu vlastně dělat?

28. února 2015 v 19:13 | Bett |  My Writing Pad
Nevím jak vy, ale já občas spadnu do takových těch situací, kdy mám najednou pocit, že až umřu, nebudu nic dělat. Nebudu mluvit, dýchat, hýbat se... Tyto představy mě opravdu děsí. Jako malá jsem tyto stavy zažívala mockrát a děsily mě i takovéhle noční můry. Teď už se mi to tolik nestává. Jako malá jsem měla pocit, že myslet na takovéhle věci prostě není normální a místo toho, abych vyklopila, co se to se mnou děje, nikdo o tom nevěděl (a to bylo nejhorší). Asi před třemi lety jsem se konečně svěřila mamce, ta mne ujistila, že myslet na smrt je úplně normální. Já jsem si ale pořád připadala jako trpasličí blázen myslící na úmrtí a na ukončení mého života v každé minutě, ba i vteřině.

Myslím, že nejspíš počátkem tohohle mého přemýšlení mohla být smrt mé babičky, když jsem byla ještě u mamky v bříšku. Prý to byla veliká rána pro všechny kolem a mamka, která mě měla co nejdříve porodit to prý prožívala nejvíce. Takže jsem vlastně ještě pořád byla kus mé mamky, který prožíval to co ona. No a asi před těmi třemi lety mi zemřel i děda. Ale to už zabočuji k našemu rodokmenu a to si nechám až jako cvičení ve čtvrtek před tabuli.

Každopádně vždy, když myslím a chvíli se vžiju do toho pocitu, kdy již neexistuji, zavřu oči a vidím černo. Občas na mne promluví nějaký ten hlas, ale to nejdůležitější, nemůžu se hýbat. Necítím nohy, ruce, prsty. Dokonce ani neslyším tlukot mého srdce. Když pak ale otevřu oči a uvědomím si, že všechno si vlastně jen vymýšlím, udělá se mi líp (nebo jak se říká, spadne mi kámen ze srdce) a dám si čaj a k tom třeba i nějakou sušenku, nebo chleba.

Tohle přemýšlení mě občas dohání k šílenství, ale teď už i já si myslím, že je to normální. Není to nic tak strašného, dokud se nic nestane. Snad tyto pocity úzkosti, nepohodlí a uzavření brzy skončí úplně a nebudou mě již dál trápit. Vždyť život jde dál, tak je potřeba si ho užít a neztrácet čas myšlenkou na konec života.

Přeji krásný večer a žijte blaze Bet ♥
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Miriam M. Miriam M. | Web | 28. února 2015 v 20:04 | Reagovat

"Normální" je velice zavádějící a neurčitý pojem, ale nejsi rozhodně jediná, já na smrt taky odjakživa hodně myslela, už jako malá. Hlavně jsem řešila, co bude pak - protože jsem si vždycky tak nějak byla jistá, že NĚCO bude. A někdy jsem se bála přímo příšerně. V dospělosti mě to přešlo, ale teď po rozchodu se mi podobné věci honí hlavou skoro pořád, připadám si jako extrémně morbidní člověk. Ale alespoň už se toho nebojím...
Celkově myslím, že o smrti přemýšlí spousta lidí, patří to k životu. Jen naše kultura smrt jaksi vytěsnila na okraj a proto se lidi s podobnými úvahami málokdy svěří, připadají si divně, jako ty. Ale řekla bych, že divné je spíš si smrt nepřipouštět.

2 Caroll♡ Caroll♡ | Web | 28. února 2015 v 21:11 | Reagovat

Já poslední dobou mívám spíš takové stavy, kdy mám hrozný tlak na hrudi a bojím se, že to je smrt. Dalo by se říct, že to jsou takové úskostné stavy, ale v naší době je to už vcelku doopravdy normální věc. Nejlepší je, když to přijde začít ihned myslet na něco úplně jiného a plně se soustředit na tu věc, pustit si nějakou veselou písničkou a hned "přepnout" na optimismus.. jakmile tomu podlehneš (a začneš tzv. v duchu vyšilovat), bude to jen horší.. :)
Jinak děkuju za komentář na mém blogu, potěšil :))

3 Bet ♥ Bet ♥ | Web | 28. února 2015 v 21:21 | Reagovat

[1]: To je nejspíš fakt. Díky moc za komentář ;)

[2]: Takhle nějak se těch pocitů zbavuji. I když vždycky něco dělám, pak začnu mít právě ten pocit úzkosti a hned jak se proberu, tak vlastně jako by se nic nestalo... Asi jsem divná :D
Jinak nemáš zač, já také moc děkuju za komentář.

4 Sabča Sabča | Web | 28. února 2015 v 21:44 | Reagovat

super blog, zvu tě na svůj

5 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 28. února 2015 v 23:24 | Reagovat

Podle mě si člověk stárnutí uvědomuje dvakrát. Jednou, když je mladý a začíná mu docházet, že je v nejlepším stavu, v jakém kdy bude, a podruhé, když skutečně umírá.

Je to přirozený proces. Jen doufám, že má smrt bude rychlá a budu při ní o samotě. Pokud by to tak dopadnout nemělo, zařídím to tak.

Jinak dokonale napsané.
A: AY! Ať žijí vlci!

6 Anne-mi Anne-mi | 2. března 2015 v 14:28 | Reagovat

Máš úžasnej blog, úžasný názory a hlavně Doctor ♥ Určitě se ti tu ještě stavím :)

7 Bet ♥ Bet ♥ | Web | 2. března 2015 v 16:59 | Reagovat

[4]: Děkuju mockrát :)

[5]: Děkuju za tvůj názor a komentář. (Ať žijí vlci :D)

[6]: Děkuju mockrát, ale rozhodně je pořád co zlepšovat. ;)

8 tvurcipsani tvurcipsani | Web | 2. března 2015 v 17:23 | Reagovat

Čím víc budeš starší tím více budeš na smrt myslet. A možná se ji budeš i bát...

9 Třešňa Třešňa | Web | 2. března 2015 v 17:59 | Reagovat

I já mívám tyto stavy. Je to nepříjemné, ale přirozené. Smrti se ale nebojím.. Kdo ví, možná existuje i něco jako "nebe" :-)

10 klamarinka klamarinka | Web | 17. května 2015 v 11:37 | Reagovat

Moc hezky napsaný a zajímavý článek, Bet! Také mám někdy takový pocit... Nebo pocit - že ten náš svět - planeta země - je jen jednou z mnoha dalších maličkých planet a my jsme vlastně úplně bezvýznamní. A to každou vteřinu, minutu i hodinu. I právě teď jsme jen ti malí trpaslíčci ve vesmíru!
Vždycky je mi tak divně, ale když se toho pocitu zbavím, už je mi lépe.
No, přeju ti moc dalších hezkých nápadů na nějaké příběhy, články... A ať už ten poct nemáš. Máš pravdu- život jde dál. A já si ho chci užít naplno!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama