Duben 2015

Já a deníky...

28. dubna 2015 v 15:51 | Bett |  My Writing Pad
Spousty lidí si píše deníky. Někteří mají přímo svůj deník, do kterého zapisují všechny své trapasy, zvláštní i divné věci, ale třeba i to, co se jim povedlo aj... A někteří používají jako svůj deník právě své blogy. Já třeba takové články příliš ráda nečtu. (Jednak mi přijde dost zvláštní posílat něco osobního na veřejnost a jednak mně osobně takové články přijdou kolikrát samy o sobě strašně nudné.), ale to až za chvíli.

Co ale a deník?
Přiznám se, také si jeden píšu. Dostala jsem ho před nějakými 3 lety od mé nejlepší kamarádky a od té doby do něj píšu. Nepíšu ale co jsem měla každý den k obědu, snídani nebo večeři. A už vůbec nepopisuji co jsem si v ten den vzala na sebe. Píšu vždy jen takové věci, ze kterých se potřebuji nějak vypsat. př.: Nějací lidé nám přejeli kocoura, popadla jsem svůj milovaný deník a popsala všechny své pocity. Nyní, když si všechny stránky přečtu, chce se mi zase dost brečet. Na druhou stranu mi tak vznikla pěkná vzpomínka, na kterou nechci NIKDY zapomenout.

A co se internetových deníků týče, nejsem příliš velkým fandou takových blogů. Osobně proti zápiskům co se zrovna stalo nic nemám, když ale autor píše nejdříve o tom, jak se ráno nasnídal, pak dlouze píše o tom, jak dlouho šel do školy a než se vůbec dostane k té důležité věci, polovina lidí článek a poté i celý blog hned vyklikne. (Já to tak mám, ostatní třeba ne.) Prosím tedy všechny holčičí blogy, aby si nejdříve rozmyslely, co na internetu zveřejní (a jestli to vůbec někoho zajímá). Děkuji ;)

Podle mě je důležité umět napsat jen o těch zajímavých věcech. Moc se mi to třeba líbí u blogu poradnaproslecny.blog.cz. Blogerka zde popisuje, jak se připravuje na příchod miminka na svět. A čtení doplňuje i pěknými fotečkami.

Rozcestník - Doctor Who povídky

26. dubna 2015 v 20:43 | Bett

JD - jednodílné povídky, VD - vícedílné povídky


Jednodílné povídky:

- Co by se stalo, kdyby Doktor nepotkal River Song?
- připravuji

Vicedílné povídky:

- Vícedílná povídka o jedné dívce se srdcem velkým jako TARDIS (možná i větším ;))
3. díl - vyjde ve čtvrtek 27. srpna :)

- další díly připravuji

Objevení - Doctor Who povídka (VD)

26. dubna 2015 v 20:35 | Bett |  My Writing Pad


Je krásný, chladný, jarní večer. Já, Margareta Allonso, třinácti-letá studentka základní školy Plačící Anděl (nikdo ze školy neví, proč se takhle vlastně jmenuje) sedím tu, u mého psacího stolu a přemýšlím (ostatně jako každý večer) o nesmrtelnosti brouka. Dobře, zase se snažím být vtipná, ale jako vždy, nejde mi to. Ve skutečnosti totiž přemýšlím nad mou kamarádkou Wiki Leeovou. Známe se již od první třídy a opravdově spolu kamarádíme celé dva roky a tři měsíce. Jenomže, už za dva měsíce jsou letní prázdniny (tedy dva měsíce válení se doma v posteli s knížkou v ruce a se snídaní až do postele od mé starší sestry, která se o mě doopravdy stará) a Wiki společně se svým otcem a dvěma mladšími bratry se hned začátkem prázdnin (k mému velkému neštěstí) stěhuje do Francie.

Světlo na konci lednice aneb vstup do jiné dimenze

25. dubna 2015 v 20:55 | Bett |  My Writing Pad
Taky vás někdy napadlo, že to malé světýlko, co na nás mrká za všemi těmi potravinami na konci lednice by mohl být vstup do jiné dimenze? Mě to napadá prakticky pořád již od 21. dubna, kdy jsem zase jednou shlédla nějaký díl Doctora Who. (Popravě, byl celkem boj najít díl nultý ze sedmé série s dabingem, ale nakonec jsem ho přeci jen našla.) Máš tedy silný zájem se do jiné dimenze dostat?

UPOZORNĚNÍ!
Neznáš seriál Doctor Who? Pak je vysoká pravděpodobnost, nepochopitelnosti tohoto článku. (Pokud si ale přeješ článek přečíst, přečti si alespoň jeden článek zde.)

A nyní již opravdu můžeme začít:
  1. Předstup před lednici
  2. Otevři jí
  3. Chyť se za hlavu a rychle mrkej
  4. Zároveň skákej na jedné noze
  5. Opakuj si slova ,,Fantastic!, Allons-y!, Geronimo!" a zároveň se pořád dívej na světlo a... Don't Blink!

Vše se teď s tebou točí, motá a ty pomalu zapomínáš, jak se vůbec jmenuješ. (Ale neboj, to za chvíli přejde.) Než si stihneš uvědomit, kde to vlastně jsi, už na tebe Dalekové míří a volají ,,Vyhladit!" nebo před tebou stojí Cyberlidé a zvolávají ,,Budeš upgradeován". Máš teď jen dvě možnosti.
  1. Vezmeš nohy na ramena (a budeš vlastně utíkat, dokud tě nechytí)
  2. Počkáš na modrou létající telefonní budku s názvem TARDIS (a hlavně na Doktora)
Já osobně volím číslo 1. i 2., protože dokud běžíš, získáváš tak Doktorovi delší čas.
Silně si teď přej pomoc. Do chvíle by ti měl Doktor přijít na pomoc. A pak už jsou jen dvě možnosti, jak to dopadne:
  1. Oba zůstanete živí a zdraví (Dalekové i Cyberlidé budou zneškodněni)
  2. Oba nebo jeden z vás zemře
...vezmeme to tak, že jste oba přežili. Teď už ti buď Doktor nabídne, aby s ním cestoval/a nebo tě prostě jen odveze zpátky před lednici. A ty už budeš naprosto a jistě vědět, že se budeš chtít vrátit. Vchod je ale již zablokován a ty do konce svého života přemýšlíš o cestování časem i prostorem.

Ano, já vím. Neměla bych tak moc přemýšlet nad Dračím doupětem, ale kdo mi v tom zabrání? =D
Přeji krásný zbytek večera a krásné počasí všem
Bett

Mohlo by se ti líbit:


Jiné články:

Banán hrdinou

21. dubna 2015 v 14:26 | Bett |  My Writing Pad
Zdravím,
rozhodla jsem se začít sem psát všechny mé příběhy, slovní hříčky aj... Začnu s mým kraťoučkým příběhem, co jsem sepsala teď o víkendu.

Slečna Zelená Brokolice stojí u kusu bílého papíru, na který si červenou fixou nemilosrdně čmárá (a ne jen na papír!). Pán Banán omylem rozlousknul tři oříšky a Popelka teď nemá co na sebe. Zato pán Banán má hned tři banánové slupky do své skříně z igelitu. Mezitím, co lví srdce silně bije, straka se zase kutálí ze schodů. (Nejspíš neměla jíst to párátko, co leželo na talíři.) Teď už nám tu ale tužka s propiskou tančí a penál se jen úzkostlivě dívá, jestli hraje pořád knoflík se sponkou střílecí kvarteto.

Ale to snad ne, támhle kráčí pistole a po žonglujícím klavíru chce všechny pracně vydělané jahodové dortíky. Ještě, že je tu pán Banán, který už se dovynadíval na své zbrusu nové banánové slupky a přispěchal klavíru na pomoc. Klavír už podává své jahodové dortíky černé pistoli, když v tom vidí pána Banána, co míří své kukuřičné placky na naleštěnou pistoli. ,,BUM!". První placka se trefila přímo mezi oči černé pistole.
Strhla si bitva, jako ještě žádná. Vzduchem létali dortíky, placky, krémy, sýry, salámy, šunky, jogurty, mléka, džusy a jiné různé dobroty. Bitva mezi pánem Banánem a černou pistolí byla čím dál zajímavější. To přilákalo kuňkající žábu, figurky Harryho Pottera, Hermiony Grangerové a Rona Weasleyho, gumovou chobotnici, straku, knihu, dokonce i Brokolici a skleněného tučňáka, prázdné lahvičky od parfémů a spousty jiných příznivců. Všichni se moc bavili a mávali, proklínali pistoli a fandili Banánovi. Nakonec rozhodla poslední rána Banána. Trefil pistoli přímo do očí tak, že pistole vůbec nic neviděla! A tak se stal Banán hrdinou!

Doufám, že se vám mé psaní alespoň trošku líbilo. Každopádně tohle je fajn cvičení z knížky Tvůrčí psaní.
Pěkný den
Bett

Posměváčci, smějte se dál!

19. dubna 2015 v 15:06 | Bett |  My Writing Pad
Nad tématem ,,Jen se smějte" jsem zase jednou celý týden přemýšlela.

První věc, co mě k tématu napadla, bylo napsat něco o dnešních posměváčcích. Hned druhou možností bylo napsat pár vtipů, jenže když jsem četla pár článků právě k tomuhle tématu, ihned jsem tuto možnost škrtla a to z toho důvodu, že spousta lidí píše právě jenom vtipy. A jako poslední variantou bylo napsat další můj nesmyslný článek popisující smích. Popravdě, nejvíc se mi zalíbila možnost první a tak u ní také zůstaneme.

Uvažuji:
Na začátek, řeknu jen jednu větu: Posměváčci, smějte se dál, protože já se směju poslední! Opravdu nemusím moc lidí, co se ostatním posmívají. Ale na druhou stranu, každý se někdy někomu posmívá. (Ne?)

Teď si ale pohodlně sedněte, dejte si kafíčko nebo čajíček (je to v podstatě jedno) a sušenky, hoďte si nohy na stůl a přečtěte si mé řazení do čtyř skupinek posměváčků.


Posměváček prcek

- Většinou děti školkového věku do 4. třídy.
- Zbožňují mobily, počítače, tablety a jiné elektronické vychytávky. Posmívají se ostatním dětem způsobem ,,Já mám nový Samsung Galaxy mini, nový IPhone a tablet od Applu!"* děti, co jim pak hrdě ukáží svůj tlačítkový mobil jen s brekem běží pryč, protože od takových dětí slyší jen ,,Co to máš v ruce? Nevyšlo to takhle náhodou v roce 0?".
- Věčně se s ostatními porovnávají a má-li někdo něco lepší než oni raději odejdou se slovy ,,To je ale rozmazlený spratek!".

Posměváček teenager

- Jsou to děti od nějaké 5. třídy třeba i do 18. let. (Ale každý to má jinak. Někdo do 15., někdo do 16....)
- Moc se nelyší od posměváčků prcků. Vše je prakticky stejné až na pár detailů.
- Od posměváčků teenagerů nejčastěji slyším ,,Ty nekouříš? Chudáčku.". To samé pak i o pití alkoholu nebo o sebepoškozování a užívání drog. Navíc v tomhle věku je typické porovnávání s ostaními, takže většina posmívání souvisí právě se vzhledem. Např.: ,,Ježiš, ty si tlustá jak prase!" nebo ,,Ty máš hlavu jak brambora!" a nebo třeba ,,Tvoje oblečení je tak příšerný! Kde jsi ho koupil/a? U Vietnamců? .... Aha, hned je mi to jasný!".
- Posměváčci teenageři jsou ti nejhorší posměváčci, které můžete potkat, tak mějte oči otevřené! :)

Posměváček bohatý

- Jsou to posměváčci jakéhokoliv věku.
- Jejich veliké plus jsou peníze. (Což je ale myslím docela jasné). Nejčastěji používají věty ,,Já mám..., Já dostal/a nový..., My jsme celkem chudí. apod.
- Odrazují od sebe své přátele už jen tím, že se uchychtnou tomu, když jim jejich přátelé ukážou třeba nový mobil (který není ten nejlepší, nestál 20 000,-, ani to není žádný Apple, Samsung, HTC apod.). Věřte mi, že vím o čem mluvím ;).

Posměváček bez sebevědomí

- Takových posměváčků je nejvíce. Jsou to takoví ti typičtí lidé, kterým jen chybí sebevědomí a tak se kvůli tomu povyšují nad ostatními (a samozřejmě se jim také posmívají). Nesmím zapomenout, že se ostatním většinou posmívají tzv. za zády. Začnou klasickými pomluvami a jakmile chudák dotyčná osoba něco omylem provede nebo se jí něco stane, mluví o tom hned každý posměváček (ale za jejími zády!).
- Tito lidičkové ze sebe vydávají spousty vět všeho druhu. Já je třeba vidím pod větami: ,,Ta má hlavu jak tykev!" nebo ,,To je ale šprtka co?" a nebo třeba ,,Tohle že vařila tvoje máma? Chutná to hůř než ze školní jídelny!".


Tito posměváčci... jsou prostě posměváčci. Někdy bych je nejraději zastřelila, ale svět musí mít i kousek záporných věcí, jinak by tu byla nuda. :)


To byl zase jeden můj psací článek. Užívejte zbytku neděle a s příštím článkem na viděnou
Bett

* Popravdě, co je zrovna IN nesleduji, takže jen horko, těžko vytahávám z hlavy, to co slýchávám ve škole, ve městě atd.

Mé blogerské začátky

14. dubna 2015 v 16:27 | Bett |  My Writing Pad
Zdravím,
tak dnes mě napadlo napsat něco o mých prvních blogerských krůčcích. O mém prvním článku, který byl o něčem aj.


Můj úplně první blog, který sloužil až donedávna, ale přečíst si ho můžete dodnes. Žije pod adresou


  • Byl to úplně můj nejprvnější blog (a to jak na blog.cz, tak i na jiných doménách).
  • Tento blog byl založen a již v ten den byl publikován můj první článek (a to úvod) - 13. srpna 2011 v 13:57 hod.
  • Úplně poslední článek na tomto blogu byl publikován 19. února 2015 v 10:58 hodin (a to s názvem ,,Nejspíše poslední článek na tomto blogu...") (v tu dobu byl již tento blog založený a pomalu upravený pro mé neomezené psaní).
  • Můj úplně první článek, který byl o něčem, se jmenoval ,,Tábor Nesytá 2011" byl vydán 14. srpna 2011 v 19:27 hodin a mohlo by vás zajímat, že tento článek jsem celý psala v mých 9 letech a to včetně pravopisných chyb, které neupravuji už jen kvůli tomu, že mi trochu kazí dojem 9-ti letého dítěte. (A to hlavně, když jde o mě.)
Takže tady je celý můj první článek na mém prvním blogu v mých 9. letech (máte to i s odkazy na můj starý blog ;)):

... a jde se mučit!

12. dubna 2015 v 17:27 | Bett |  My Writing Pad
Hello again,
pardon, nechala jsem se jaksi unést jednou písničkou, kterou slyším každý den minimálně dvakrát. (Kdyby náhodou někoho zajímalo, kterou mám na mysli, myslím píseň Black Sheep od Metric):
...ale teď už k našemu oblíbenému tématu týdne. Jak a proč jsem článek nazvala, tak jak jsem ho nazvala může být nakonec vlastně záhadou. Chtěla jsem jen vymyslet něco, co bude tento článek nějakým způsobem charakterizovat.

Takže... jde se mučit!

Stejně jako mnozí z vás nenávidím šikanu! Nejen, že je velmi bolestivá, ale také dokáže HODNĚ zmenšit sebevědomí, odvahu a co já vím, co ještě. A naopak zvládne posílit strach a zbabělost. Musím říct, že jsem ráda, že šikanou, kterou jsem si prošla já (jenže to vlastně ani nebyla tak úplně šikana a jestli ano, tak dost slabá šikana) byla sice bolestivá, ale společně s mojí mamkou, taťkou a třídní učitelkou jsme jí kdysi dokázali zastavit.
...ale co mučení?
Mučení vidím jako jednu z hlavních věcí, která šikanou probíhá. Už to samotné slovo "mučení" ve mně vyvolává pocit beznaděje, strachu a opravdu malé dávky odvahy a energie. Slovo mučení, toť jako sova. Ale ne ledasjaká sova. Černá sova... je úplně jedno jak přesně vypadá, ale důležité je, že je černá. Černější než ta nejčernější tma vydávající to nejčerněji černé houkání. Jenže mučení není jen sova. Může to být i černý kat v červené kapuci přehozené přes hlavu. Zvláštně se zubící dřevorubec se sekyrou v ruce a vypadlým předním zubem. Může to být i ten nejztepilejší strom zahalený hnědočernou kůrou v podzimním večerním dešti. Mučení může být jakékoliv mučící nářadí nebo jakákoliv tmavá rostina. Tohle všechno a ještě víc vidím, když si představím mučení.

Nerada, opravdu nerada vidím šikanu a mezi ní i nadávky, posměch a mučení!!!

Ale proč ostatní lidé vlastně mučí?
- Odpověď je myslím jasná. Buď mají oběti něco, co viníci nemají (ať už cokoli hmatatelného nebo jakoukoliv vlastnost, emoci, či jiné...) nebo mají viníci nějaký problém a nemají si jak jinak vylít vztek nebo smutek a nebo to dělají prostě jen pro své vlastní potěšení. (A to už pak mají prostě nějaký psychický blok, který je potřeba ihned zneškodnit ;).)
Jak už jsem řekla, mučení ráda nemám, ale zase na druhou stranu, kdyby mučení neexistovalo (a vlastně žádná záporná vlastnost), lidé by byli takřka bezchybní. A teď, kdo by chtěl žít bezchybný život?
Vaše názory ráda uvítám v komentářích. Pokud se mě chcete na něco zeptat, můžete buď do komentářů nebo zde. A nebo to semnou rovnou proberte v chatu.
Těším se na vaše názory
Bett

...dřív to bylo lepší...!

5. dubna 2015 v 19:48 | Bett |  My Writing Pad
Nechci říct, že dnešní společnost je zkažená. NE! Rozhodně NENÍ, jen je poněkud... jiná.

Vždy když mi mamka s taťkou a babička s dědou vyprávěli, jaké to bylo za jejich dob... za jejich mládí... propadala jsem v úžasu. Skákání z okna do slámy, stavění vlastních úkrytů v lese, žít bez jakékoliv elektroniky, psaní dlouhých a krásných dopisů, ještě ve 12 letech si hrát s panenkami nebo autíčky, nechovat se v 11 jako 15-letý pubertální fracek, chtít být navždy jen malým a nevinným dítětem... všechno tohle mě vždycky strašně lákalo. Každé jaro a léto trávit s přáteli skákáním na kupky sena, stavěním svých úkrytů, hraním každý den jinou venkovní hru nebo prostě jen ležením a povídáním si o nemožnostech.

Nyní je to vlastně všechno tak trochu uspěchané. Dříve nikoho ani nenapadlo, že 10-letá holka bude mít kluka, že 7-leté děti znají více sprostých výrazů, než by kdy napadlo jakéhokoliv dospělého. Nebo snad, že dokážou být tak drzí jak na své rodiče, tak i třeba na učitele, nebo jiného člověka. Před 2 lety jsem slyšela, že si snad nějaký malý kluk dovolil říct učitelce ať drží hubu potom, co ho postavila na hanbu.

Dnešní svět se točí jen kolem elektroniky, vynálezů a co já vím, kolem čeho ještě. Podle mého názoru, by byly krásnější takové ty doby, kdy nejlepší zábavou by bylo čtení, trávení času s kamarády venku a ne na sociálních sítích, kdy místo chatu by se psaly dlouhé a obsáhlé dopisy a kdy by byly vztahy mezi lidmy rozhodně přátelštější. Podle mne totiž hlavním důvodem nenávisti k ostatním jsou právě ty elektronické přístroje a peníze.

Toť ale pouze můj názor. Zdravím
Bett