Objevení - 2. díl (DW)

6. května 2015 v 17:47 | Bett |  My Writing Pad

"... Tady není něco v pořádku! ..."


opakovala si pro sebe Margo snad tisíckrát, ale ten hluk prostě nepřestával. Stála tu. Všude jenom nekončící ohlušující kravál.
"To se nedá vydržet." rozbrečela se a plná záchvatu breku utíkala do svého pokoje. Blížila se již ke dveřím, když v okamžení jí někdo chytl za ruku a stáhl zpátky do kuchyně. Margo se otočila, ale nikdo nikde.
"To jsi ty Harry?" zeptala se ještě pořád se slzami v očích s nadějí, že by Harry Potter skutečně existoval a nyní jí přišel na pomoc. Nikdo ale neodpověděl a tak se znovu rozběhla do svého pokoje. Událost se ale (k jejímu neštěstí) znovu opakovala. A to i po dalších dvou pokusech.

Teď již opravdu nevěděla, co dělat. Schoulela se do rohu jejich prostorné kuchyně hned vedle velké bílé lednice, jejž zdobily tři různé Margaretiny fotky přidržující malé, černé magnety. Seděla tam. Přímo vedle lednice a slzy stékaly po její hladké jemně růžové pokožce ještě víc, než před tím.
"Takhle to nemůže skončit!" šeptla si Margo rozklepaným hláskem. "Co by v téhle situaci dělal asi Doktor?" zamyslela se, než jí přece jen něco napadlo. "Půjdu do pokoje znovu..." rozhodla se "...nyní ale pozpátku." odhodlaně se tedy postavila a zamířila ke svému rozhulákanému pokoji. Ovšem pozpátku. (Třeba již konečně zjistí, kdo jí tahá zpátky do kuchyně.) Stalo se to. V okamžení, kdy už byla téměř na prahu svého pokoje, se objevila tmavě modrá telefonní budka, ze které rychlostí blesku vyskočil jedenáctý Doktor. Chytil Margo za ruku a než se stačila vzpamatovat, ležela už uvnitř Tardis, podpírajíc si svou bolestivou hlavu.
"Au, to bolelo." stačila ještě vykřiknout, než sebou praštila o zem. Doktor se na ní soucitně podíval.
"Chtělo by to něco měkkého." Zalovil ve starém peřiňáku a vytáhl obrovský, tardisově modrý, hedvábný polštář. Dal ho Margaretě přímo pod hlavu a usmívajíc se na ní ještě jednou podíval.
"Snad se ti bude lépe spát." řekl ještě a sedl si na zahradní židli, jejž měl připravenou hned kousek opodál...

•••

...Zatímco Doktor seděl na své zahradní židličce se založenýma rukama dívajíc se na spící Margaretu, v kuchyni hlasitost toho všeho hluku stále nabývala a nabývala...

•••

O půl hodiny později:
..."Moje hlava." zaskučela Margo po své půl hodině tvrdého spánku.
"To nic, jenom rychlý přechod ze Země do Tardis. Někteří po tom zvrací, jiným se točí hlava, s některými to neudělá nic, jenom s tebou to praštilo... To se mi ještě nestalo." přiznal Doktor.
"Počkej" zakřičela Margo. "To jsem jako v televizi?" nechápala.
"Co je to televize?" zeptal se Doktor.
"Takže, já nejsem v televizi?"
"Už vím!" zrychlil Doktor rychlost svého mluvení a myšlení "Televize, to je takové to malé, hranaté, barevné (dříve černobílé) přehrávadlo obrázků." dořekl pyšně.
"...A videí!..." doplnila ho Margareta "Ne...Ty jsi skutečný!" zajásala vítězoslavně.
"Ano, jsem skutečný. Nebo ne?" znejistěl Doktor.
"Nejspíš ano" prohlásila. "a popravdě, myslela jsem, že jsi ve skutečnosti o něco chytřejší než v televizi. Jak se ale zdá být pravdou, zdání klame." uchechtla se Margo šibalsky.
"Dobrá," zastavil ji Doktor "nejspíš ti to pálí víc, než mně, tak mi řekni, jak je možné, že celá galaxie může záviset na pouhém..."
A zrovna v téhle chvíli již Margo dospěla jistě k názoru, že Doktor je skutečně Doktor a to díky tomu, že ani jedné věci, co Doktor následně vyslovil ona ani v nejmenším nerozuměla.
"A abych nezapomněl, jak se vlastně ty mladá zrzavá dámo jmenuješ?"
"Margareta Allonso... Jmenuji se Margareta Allonso".
"No, to se na to podívejme. Po Rose Tylerové, Martě Jonesové, Donně Nobleové a Amy Pondové nám cestu zkřížila dívka jménem Margareta Allonso." řekl Doktor významně.
"Takže, můžu s tebou cestovat?" vřískla netrpělivá Margo plná nadšení.
"Ne, tak rychle." zastavil jí pomalu Doktor "Nejdřív musíme něco udělat s tvým domem. Něco s ním není v pořádku... Ostatně, proto jsem tu." dokončil Doktor.
"A co tedy uděláme?" zajásala Margo a už utíkala ke dveřím.
"Nejprve otevřeme dveře Tardis a pak uvidíme."
Margo opatrně otevřela dveře a záhy rychle zavřela.
"Tam se nedá být! Ten hluk... div mi nepraskly v uších bubínky." vztekala se.
"Promiň, na to jsem nemyslel." přiznal Doktor a podal Margaretě fialové klapky na uši. "Teď už můžeš v klidu jít ven."
Margo si nasadila fialové klapky a podívala se na Doktora, jestli má opravdu vyjít ven nebo ne.
"Jen běž." pobídl jí Doktor a Margareta se ne něj vyděšeně podívala.
"Ale, jak je možné, že tě pod nimi slyším?" divila se Margo nechápavě.
"Speciálně upravené." odpověděl Doktor "Ale teď už běž. Čeká nás práce."

•••

Margareta se už pomalu sunula ze dveří do kuchyně a hned za ní Doktor.
"Tak, teď najdeme tu věc, co to tu ovládá." řekl ještě Doktor, zavřel dveře Tardis a vydali se společně s Margaretou hledat to podivné zařízení, stvoření (či co to vlastně je). Jako první zamířili ke vchodovým dveřím. Margo zatáhla za železnou kliku. Ta je ale nepustila. Jako by dveře někdo prostě zamknul. Dali se tedy rovnou do Margaretina pokoje, kde ještě stále běžela televize naplno. Vysílali další díl Doctora Who a když se Doktor v televizi uviděl, oči mu div nevyskočily z důlků. Seděl v domě Amy Pondové a jedl rybí prsty s pudingem. Naproti němu seděla malá Amy Pondová a nechápavě se na Doktora dívala.
"Co tam dělám?" tázal se Doktor a vyžadoval přesnou, ale stručnou odpověď.
"To já nevím." odpověděla Margo "Dávají tě v televizi. Jenže, koho by také napadlo, že jsi skutečný, že?" rozesmála se.
"To opravdu netuším." přemýšlel zmatený Doktor "Vím jen, že ať se dělo, co se dělo, tohle se opravdu stalo."
Doktor byl opravdu zmatený. Trvalo dlouho, než se vzpamatoval, ale pak se znovu vrátil do původního stavu a pokračoval v hledání věci, která ten randál řídí.
Ale ani po hodině hledání nic nenašli.
"Co to může být?" přemýšlela stále Margaret. Lehla si na svou měkkoučkou postel a jen tak se převalovala. Doktor však zůstal na nohou a dál přemýšlel o tom, co by ta divná věc mohla být, kde by mohla být (a hlavně) jak se jí a toho zvuku zbavit.
"Co jsi udělala těsně před tím, než se ten hluk, spustil?" zeptal se Doktor. "Třeba by nám to mohlo pomoci?".
"Popravdě?"
"Popravdě."
"Popravdě jsem začala křičet že toho mám už plné zuby." přiznala se Margo.
"Dostala jsi můj vzkaz viď?"
"Ehm... jo."
"To se stává běžně. Asi s tím budu muset konečně něco udělat."
"Takže, co to spustilo?" zeptala se Margo nervózně.
"Myslím, že tvůj křik." přiznal se Doktor. "Uděláme takový test." řekl Margaretě "Zkusíš to zakřičet ještě jednou a úplně přesně, jako před tím."
"Tak dobře." souhlasila Margo a začala křičet různé obraty a zkomoleniny původního znění její věty. Ať se snažila jakkoliv, na větu si prostě ne a ne vzpomenout. Po deseti minutách marného zkoušení si s pláčem a zoufalým obličejem lehla na postel.
"Já už nevím." rozbrečela se ještě víc a zkusila to ještě jednou s poslední zkomoleninou, která jí napadla. Ve chvíli, kdy vykřikla poslední slovo, udeřilo hrobové ticho. Doktor si opatrně sundal klapky z uší a Margo jej následovala.
"To nebylo vůbec špatný!" pochválil jí Doktor, když se najednou za jeho zády ozvalo hlubokým hlasem

"BUDETE VYHLAZENI!"


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání návštěvníků

Klik =)

Komentáře

1 Akame Akame | 5. července 2015 v 18:16 | Reagovat

A dál? ??? Skvělá povídka, pokračuj :-(  :-D  :-D

2 Bett Bett | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 14:13 | Reagovat

[1]: Vydrž, už se na tom pracuje. :) Někdy kolem příštího týdne by měl vyjít. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama