Sbohem třináctko...

1. listopadu 2015 v 19:59 | Bett |  My Writing Pad

,,Všechno musí jednou skončit, aby mohlo něco jiného začít."

•••


To je přesně ta věta, na kterou jsem naprosto alergická ve chvílích, kdy je mi na nic. Samozřejmě, že jí rozumím, ale když se vám v těle mísí různé negativní emoce, je jasné, že to člověka moc nepovzbudí... tedy, alespoň pokud jde o mě.

•••




Dnem 29.10. začínaje moje další, a každým rokem vyšší číslo. Otevírá se mi čím dál více dveří, ke kterým mám nyní přístup, ale paradoxně se mi také některé zavírají. To je prosím dospívání..! Třináctku teď vystřídala čtrnáctka a musím říct, že si naprosto přesně pamatuji své představy a sny o tomto osudovém dni před pár lety. Jako osmiletá malá holčina jsem každý den snila o tom, že už nebudu tou malou holčičkou, které rodiče věčně něco zakazují s výmluvou ,,Jsi na to ještě malá.". Neuvěřitelně jsem si přála už mít občanku, zatěžovat se starostmi o výběru školy a vůbec myšlenkou ,,Čím bych jednou chtěla být.", chtěla jsem si dělat řidičák, abych mohla jednou řídit auto a nemusela se spoléhat na rodiče a strašně jsem si přála zpívat tak vyzrálým hlasem, jako 14cti letá děvčata zpívají... Když se teď na to podívám s odstupem času, nejspíš bych se nevracela zpět v čase k mým dětským rokům, naopak, zůstala bych přimrzlá v tomto roce. Teď mi totiž přijde naprosto zbytečné spěchat někam dopředu... a dokonce se toho spíš i šíleně bojím.

Je vážně dost zvláštní představit si, že mám už jen jeden rok na to, abych na samu sebe nebrala zodpovědnost a abych byla stále ještě příšerně závislá na rodičích a na své mladší sestřičce (Mandarince ;)). No a abych mohla být ještě pořád tou malou holčičkou. A ještě humornější je představa o mém blížícím se stárnutí. Pokud vím, člověk nestárne do doby, než si tak nezačne opravdu připadat... A když se nad tím trošku zamyslím, ani pro mne neexistuje žádný věk, u kterého bych řekla, že je na začátku stáří. Protože lidi, věk je pouze číslo!

Když už jsem u těch čísel, šestnáct let je dost dlouhá doba, nemyslíte? Ve svém krátkém čtrnáctiletém životě jsem ještě takového věku nedosáhla, takže si jistě nedokážu představit, jak dlouhá to doba nakonec je. Každopádně 28.10. to je ten den, kdy jeden člen naší rodiny už definitivně zavřel dveře a napsal poslední větu do svého životopisu. I když se to tak může zdát, nebyl to kdejaký člen rodiny. Byl to ten naprosto nejkrásnější a nemilejší pejsek na světě. Tímto článkem se proto moc ráda loučím s Rozárkou... ,,Děkuji Ti za hlídání v dětských letech i za zaplnění volných chvil, které jsem si s tebou vždy naplno užila."


A když už je tedy ten věk jenom číslo, nevidím žádný problém v plnění mých dětských snů, takže...

...je čas říct konečně sbohem...

...jdu si pro občanku, udělat si řidičák a... se zpěvem nějak zapracuji...

A co Vy a Vaše dětská přání?
Loučili jste se v poslední době s někým (něčím)?

Přečti si také:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání návštěvníků

Klik =)

Komentáře

1 Elík Elík | 1. listopadu 2015 v 21:11 | Reagovat

Rozárka O_O  Snad už je jí líp... Taky to ale takhle mám a teď mi dochází, že je to jiné než jak jsem si jako malá myslela...

2 Elise Elise | Web | 3. listopadu 2015 v 20:20 | Reagovat

Prvního listopadu mi bylo patnáct. Já, že to je pořád stejné, jenom celá moje třída se naprosto rozplývá nad tímto číslem. Většina spíše myslí na trochu úchylnější věci, ale to je jedno. :DDD
Máš moc hezký blog. :))

3 Bett Bett | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 18:04 | Reagovat

[1]: Také maximálně doufám, že už jí je snad lépe... :(

[2]: U nás je to podobně, akorát všichni mluví o tom, že UŽ za rok!.. No, a pak nastávají (jak říkáš) ty úchylnější věci. :D
Jinak, děkuji. :) ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama