Něco končí, jiné začíná...

4. července 2016 v 16:35 | Bett |  My Writing Pad
Je to už něco přes půl roku, co se naše fenka Rozárka odebrala do věčného klidu...


Ani nemůžu uvěřit, že už je to tak dlouho, co jsem jí viděla naposledy. Její krásná hnědá očíčka, bílou hebkou srst a hustý ocas. Její povzbudivý usměv ve chvílích, kdy mi bylo zle a její studený čumáček, kterým mi vždy funěla do obličeje. Byl to nádherný pes. A se vším všudy naprosto výjimečný pes.

Občas přemýšlím, proč při každé vzpomínce na ní nebrečím. Mohla bych si hloupě říct, že jsem se úplně vybrečela ten týden, co zemřela, ale já moc dobře vím, že to není pravda. Mohlo by mě napadnout, že jsem jí třeba vůbec neměla ráda, ale taková myšlenka je založená na odporné lži. Má nejpravděpodobnější odpověď je tedy poněkud zvláštní. Jde o mé stálé hledání jejich fotek. Mám pak pocit, že je tu se mnou a že mě nikdy neopustí.

Když už jsem už u toho opouštění, někdy mívám sny právě o Rozárce. Ani tak nejde o děje snů, jako spíš o hlavní myšlenku. Většinou mi totiž pomůže z jakýchkoliv nesnází a já pomalu zjišťuji, že je to tak i v normálním životě. Po hádce vždy vyběhnu ven na vzduch, kde mě uklidní naši věrní černí kocouři a i když mám jejich přitomnost nadevše ráda, stejně si vzpomenu na Rozárku, která by mě teď uklidňovala úplně stejně, jako oni.

V den kdy zemřela jsme všichni brečeli a mysleli na to, jak se teď asi má?. Dny bez psa, bez kamaráda byly najednou prázdné. A to pro celou rodinu, proto mě a sestru hned druhý den rodiče seznámili s nápadem na jisté plemeno psa, kterého bychom si v brzké době mohli pořídit. Tohle plemeno se nám tak zalíbilo, že všechny jiné možné varianty už nebyly pro nás tak dobré, jako tahle. Skvěle se hodí jako hlídač a kamarád a není to rozhodně žádné deseticentimetrové tintítko.

Uběhlo pár měsíců. V prosinci nám taťka oznámil, že našel chovnou stanici, která plánuje vrh na rok 2016 (myslím) a že už jedno štěně zarezervoval. Byli jsme nadšení. Každý den jsme kontrolovali facebookovou stránku paní, od které jsme štěně měli koupit. Občas se tam objevila nějaká ta fotka právě narozených štěňat, někdy video. Moc toho tam nepřidávala, ale když už přidala nějakou tu fotku, s obrovským zájmem jsme sledovali, jak moc štěňátka vyrostla. Den odběru štěňat se už pomalu přibližoval a my se stále víc a víc těšili. (Teda, až na mamku, té se pořád něco nezdálo. Ale nám to bylo jedno.) Když jednou jsme na jejím facebooku narazili na fotky každého štěňátka zvlášť a u fotky vždy jméno budoucího majitele. My jsme tam ale nebyli. Taťka hned volal té paní. Ta nezvedala telefon, proto jí napsal email. A hned druhý den mu přišla odpověď. Stálo v ní něco ve smyslu ,, Jedno štěně, které bylo pro Vás nám bohužel zemřelo a my žádné jiné nemáme. Můžeme Vám ale nabídnout štěně od našeho známého, také z této chovné stanice..." Přesnou odpověď neznám. Tlumočím jen to, co mi taťka řekl. Každopádně, jsme to nechali plavat (,i když bych nejradši bojovala, ale rodiče byli silnější, sakra :().

Ještě ten večer hledali nějakou jinou chovnou stanici. A našli! Pejsánci se měli teprve narodit (,takže bychom svého pejska nebo fenu (když to dobře dopadne) měli mít doma kolem konce července tohoto roku. Taťka příští den volal majitelům, jestli je možné psa ještě zarezervovat. Ti mu hned do telefonu řekli, že mají zatím zájem 4 lidé a že pejska je samozřejmě možné ještě zarezervovat. Taky mu řekli, že psy dávají vždy hlavně lidem, kteří jim jsou sympatičtí, což minulá paní neřekla přímo a tím nás vlastně celou tu dobu vodila za nos. Jsem ráda, že štěně budeme mít nakonec od nich, protože s námi jednají přímo a férově (a taky protože mají na stránkách galerii, kam každý den přidávají fotky štěňátek). Během tohoto týdne bychom se za nimi měli jet podívat. A doufám, že když si s sebou vezmu foťák, že mě nechají něco vyfotit a kdyby ne, tak ještě vydržíme do toho 28. července.

Vím, co vás teď asi zajímá nejvíc. O jakém plemeni tu vlastně celou tu dobu tak nezáživně žvaním. A protože vás chci ještě chvíli napínat, v anketě pod článkem můžete hlasovat, které plemeno bude podle vás už za pár týdnů naše. :)
(Mimochodem, krásné prázdniny! :))
Bett
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 4. července 2016 v 18:41 | Reagovat

Když nám umřela naše fenka samojeda, oplakala to jen mamka a mladší brácha. Já jsem toho psa zažila dýl než on, ale nikdy jsem kvůli tomu nebrečela. Vím, že obrečím kočku, kterou máme už od roku 2004, to bude mazec.
Tady to předávání štěňat mě vždycky děsí, jestli v tom není nějaká habaďůra. Když to štěně chcíplo, měla vám to ta paní hned napsat a ne vás takhle tahat za nos. Snad na druhý pokus to bude lepší. Hodně štěstí. :-D

2 Jana Jana | E-mail | Web | 5. července 2016 v 10:32 | Reagovat

Krásný článek. Já si hrozně vyčítám, že jsem nebyla poslední dny se svými pejsky, ale bohužel, žiju jinde. Myslím, že to v té chovatelské stanici vyjít nemělo a že ti fenečka posílá vzkazy :) Ale vždy bude s tebou, neboj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama