Nacházím samu sebe nebo se jen přizpůsobuji okolí?

29. září 2016 v 20:50 | Bett |  My Writing Pad
Nikdo nechceme žít sám. Bez přátel, bez rodiny, bez člověka, který vás vyslechne a nabídne vám pomocnou ruku...

...Ani já ne, ale události posledních dnů, týdnů a měsíců mě nejspíš donutily k odlišnému chování mého já... nebo jsem snad jen konečně našla samu sebe?


Rozhodně tu nechci vykládat o tom, jak jsem neuvěřitelně inteligentní a jak vím všechno nejlépe, protože to tak rozhodně není, nikdy nebylo a asi ani nebude, jen mám nejspíš rozdílné názory s mými spolužáky a dokonce i některými přáteli.

Dřív mi to všechno přišlo jednodušší. Dokázala jsem se s mými školními přáteli bavit, aniž bych je v hlavě bezhlavě odsuzovala za to, že někoho pomlouvají, sdělují si hloupé poznámky typu ,,A k čemu nám to jako asi bude? To si jako úlohama o pohybu spočítám výplatu, jo???" nebo se prostě jen chovají (křičí, napodobují jedoucí autíčko nebo doposud neznámé zvíře znějící jako by ho právě přejela lokomotiva) jako dětičky ve druhé třídě. Možná jsem zmoudřela nebo o to víc zhloupla, ale ať už je to jakkoliv, rozhodně to teď není takové, jako dřív.

Před půl rokem jsem se s nimi mohla zasmát, dnes nad tím zakroutím hlavou a odejdu. Ano, opravdu nemůžu pochopit humor týkající se prohlížení fotek na Facebooku naší nové učitelky výtvarky. Nepotřebuji ve třídě hlasitě zdůrazňovat, že se tu Irma* tváří, jako by jí někdo plácnul přes zadek nebo její obličej přejel tank. Každý si myslete, co chcete, ale mně to nepřijde ani z pětiny tak vtipné, jako vtip ,,Mohla bych si u vás odložit své boa?"**

Díky tomu, že už si prakticky s nikým z mé 9. třídy nemám co říct, jsem se více uzavřela před okolním školním světem. O přestávkách si čtu nebo se připravuji na další hodinu. Nikdy jsem to nedělala, přišlo mi to zvláštní, ale dnes bych řekla, že je to mnohem užitečnější, než dělat kravál a nervově se zhroutit z neúspěchu právě dohraného Piano Titles 2 na svém novém smartphonu za šest tisíc korun českých. Teď už se nebojím, co ostatní řeknou na mé názory. Dřív jsem je schovávala, dnes jsem sebe a kamaráda uchránila před nespravedlivým přesazením do odlišných lavic. Taky už se mě nikdo neptá při písemce na správné odpovědi. Možná jsem se propadla v pomysleném žebříčku popularity na nulové místo, ale mně to je jedno.

Když mě začali všichni odsuzovat, říkat o mně, že jsem nudná a nechápu humor, bylo mi z toho špatně. Měla jsem strach z následujících dnů. Z toho, co proti mně zase použijou, jakého kamaráda mi převezmou tentokrát (zní to divně, ale s tím nic neudělám :D) nebo co mi zase na záchodě málem přistane na hlavě. Chci říct, nikdy jsem se z toho nechtěla oběsit, nejsem přeci úplně na hlavu, ale naopak mě to hodně posílilo. Dalo mi to vlastní rozum a názory, za kterými si pevně stojím. Žádný strach totiž nemůže být tak velký, abychom se z něj nemohli nějak vyhrabat!


* V článku nebyla použita pravá jména.

** Přijde noblesní dáma do baru a táže se barmana:
"Dobrý den, barmane. Mohu si zde u Vás odložit své boa?"
Barman odvětí: "Jistě, madam."
"Děkuji Vám barmane. Jste velice laskav. "Dáma se mírně předkloní, odříhne a:
"Bóóáááá."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Matěj Matěj | Web | 29. září 2016 v 21:16 | Reagovat

Ve škole jsem byl pravý opak. Teď  Ti rozumím. V práci jsem tak nějak ztratil střípky důvěry k lidem. Nemyslím, že to je správně. Člověk by se měl zdravě integrovat do spolecnosti. To co popisujes Ty i já je tak trochu extrém.  Oba bychom na tom měli zapracovat... ne se uzavírat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama