Příběh na téma "Nejhorší situace v mém životě a nejlepší cesta z ní ven"

24. února 2017 v 10:24 | Bett |  My Writing Pad
Je to něco před dva roky, od vzniku tohoto blogu. Tohoto místa, kam mám možnost psát cokoliv, co mě napadne, cokoliv, co může inspirovat, popudit ostatní nebo jen vykouzlit úsměv na tváři. Nejinak tomu je, bylo i bude nadále...

Poslední dobou se toho stalo hodně. Jela jsem v rámci jednoho skvělého projektu do Francie a připravovala jsem se na umělecké střední školy, kam jsem se i (k mému obrovskému překvapení) dostala. Kvůli tomu v posledním půl roce trochu trpělo moje psaní, zamyšlení se nad okolním světem a nenásilně to vyjádřit formou psaní. To ale doufám právě končí a vrací se k normálnímu.



Před rokem a půl blog taky na chvíli trpěl. Proč? To vědělo jen pár přátel a nebližší okruh rodiny. A dnes jsem se rozhodla s tím jít ven s nadějí, že to nepopudí nikoho v blízkém okolí nebo také toho, koho se to týká.

Tenkrát mě oslovila jedna moc milá slečna. Četla si můj blog. Líbilo se jí, jak píšu a nad čím píšu a nabídla mi spolupráci na knize, kterou psala ona a jiní autoři. Ano, mohla jsem napsat příběh do knihy na téma "Nejhorší situace v mém životě a nejlepší cesta z ní ven". Mělo se jednat o motivační knihu, která měla lidi podpořit v těch nejtěžších chvílích.


Můj příběh je přímo dětinský a byl by stejně dětinský i dnes, protože zatím ještě nejsem natolik věkově vyspělá, že bych měla v kapse kdo ví jak strhující trauma, které by mě ochromilo natolik, že bych ho nikdy nezapomněla, ale to je v mém věku doufám snad pochopitelné.

Proto, tady je má práce, kterou jsem nakonec před rokem a půl odeslala. Kniha se ale zřejmě nikdy nedokončila. Ani ta slečna se mi od doby, kdy jsem práci poslala už neozvala. Mně to nevadí. Byla to neuvěřitelná zkušenost a to je pro mě mnohem důležitější. :)



Bett (13 let)

Tohle je příběh z pohledu jedné třináctileté holky, kterou potkalo trochu bolesti, starosti, ale také i radosti ve vztazích. Proto bude také celý příběh jen a právě o nich. Zjístíte, jak jsem zareagovala v určitých situacích a jaké byly jejich následky.

Část první


Od mé 3. třídy jsem měla nejlepší kamarádku Lucii a to až do mé 6. třídy. Sdílely jsme spolu naprosto všechno. Nebylo prakticky nic, co bysme o té druhé nevěděly. Každý den jsme se na sebe těšily a konec přátelství pro nás byl navždy uzavřený a nikdy nenavštívený trezor. To platí i o Sabině. O kamarádce, která k nám do 6. třídy přibyla a společně si se mnou a Luckou dost sedla. Bohužel, ne všechny vztahy vždycky vydrží. Můj a Lucčin poslední půl rok totiž jen doslova hořel v plamenech. Neuplynuly dva dny, aby nedošlo k nějaké hádce, kvůli které jsme se na sebe pak dívaly jako pes na kočku a kočka na psa. A hlavní obětí jsem se cítila být většinou já, protože se kolikrát snažím být vtipná a to pro úsměv a pobavení ostatních. Lucie to ale evidentně nikdy nepochopila a také bohužel zjistila, že jsem velice snadný terč, po kterém, když hodíte šipku, vždycky se trefí. Vše co jsem totiž řekla bylo několikrát použito proti mně. Za každou špatně vyřčenou větu jsem se musela omluvit a v konečné fázi jsem pak byla ještě viníkem celé hádky. Když se tyto situace opakovaly po druhé, něco mi v hlavě říkalo, že to není v pořádku. A i přes to, že mi doma neustále tvrdili, že mi Lucka jen ubližuje a snaží se mne shodit, jsem jí jen slepě bránila v přetlumočených příbězích o tom, jak to má doma složité a jak jí nikdo nerozumí. Chvílemi jsem si připadala, jako bych byla v její kůži a bránila samu sebe. Zatím jsem ale stále byla jen tou holčinou, se kterou Lucka vytírala podlahu. Celý půl rok jsem žila ve falešné iluzi, že tohle všecho je jen přechodné. Každý den i noc jsem doufala, že to bude příští den lepší, ale vždy jsem se mýlila.

Tenkrát mi dost pomáhalo si psát každý den své zápisky a postřehy do deníku. Mohla jsem tak vyventilovat vše, co jsem potřebovala. Každou maličkost, co mne napadla jsem zapsala a hned mi bylo lépe. Celkově to byla taková rekapitulace za celý den, týden, měsíc,... půl rok. Pokaždé, když jsme se s Lucií oficiálně usmířily, ochotně jsem jí dala svůj deník přečíst (stejně jako ona dala mně ten svůj). A to byla chyba. Musela jsem jí totiž pak dlouze vysvětlovat, proč jsem o ní napsala věci, co jsem napsala. Ale o tom, co jsem se dočetla o sobě, jsem radši vůbec nemluvila.

Ke konci 6.třídy nastala ta největší hádka, co jsme kdy s Luckou zažily. Důvodem byl fakt, že jsem si ve volných chvílích povídala s holkami Anetou Gubčovou a Anetou Stačinovou. Ano jsou to obě Anety. Lucie v tu chvíli nejspíš nesnesla pomyšlení, že zrovna člověk jako já by se bavil s někým jiným, než s ní. (Dnes bych řekla, že Lucka je spíše takový ten typ holky, co má u sebe raději jistou nejlepší kamarádku, než víc "nejistých" kamarádek pohromadě.) Proto Sabině namluvila jakési historky o tom, co všechno jsem jim provedla. Sabina - ano, ten milý tvor, o kterém jsem si myslela, že by neublížil ani mouše - na to skočil. A když se Lucce konečně podařilo Sabču přesvědčit o mé zradě, jejich rozhodnutí bylo tedy jasné. Nebudou se se mnou za žádných okolností bavit. Druhý den jsem bez toho, aniž bych věděla o jejich domluvě za oběma s radostí přišla (ostatně, jako každý den) si s nimi popovídat. Nejsem totiž takový ten typ, co si sedne do školní lavice a může zde sedět třeba i celý den bez jakéhokoliv zájmu o společenské interakce. Přišla jsem k nim a aniž bych cokoliv řekla, aniž bych cokoliv ukázala, Lucka společně se Sabčou odkráčela do druhé poloviny třídy a pokračovala v přerušené diskusi. Jako by se nic nestalo. Můj nechápavý výraz stál za milion. Myšlenky a celé mé vnímání se zastavilo na jednom bodě. Na bodě mrazu. Ano, na TOM mrazu plném studených a štiplavých pocitů. Jejich nezájem mne naprosto šokoval. A nebudu vám lhát, nevěděla jsem co dělat. V hlavě se mi mísily představy pláče, smutku zrady i beznaděje. Netušila jsem, jestli se mám běžet zamknout na záchod a tam uvolnit své napětí v podobě stříbřitých slz nebo se prostě rozbrečet na místě. Není už to vlastně jedno? Ve chvíli, kdy jsem začala být už pomalu zoufalá, zvonek nečekaně zazvonil na další hodinu. Tím se mé plány v mžiku rozplynuly a mě nezbylo nic jiného, než si sednout vedle Lucky do školní lavice. Sebrala jsem odvahu a zeptala se jí, co se vlastně stalo... nic... Hlavou mi projela naivní myšlenka, že mne třeba vůbec neslyšela. Proto jsem otázku zopakovala. K ještě většímu tichu se bez zájmu o komunikaci Lucka otočila o 180 stupňů ode mě předstírajíc, že mne neslyší. Celý den byl nekonečný a mne čekala už jen jedna hodina v lavici s ní. Hodina se táhla ještě více, než všechny předešlé a já měla každou chvíli pocit, že sebe samu zklamu a před všemi se rozbrečím. Konečně zvonek zazvonil a já to zvládla. Učitelka nás pomalu odváděla na oběd. Cítila jsem se mnohem lépe. Již jsme se přibližovali k frontám na oběd, když jsem si uvědomila, že vlastně nemám s kým si sednout. Představa, sedět někde samotná, strašila mou osobu do doby, než jsem si vzala oběd na tác. Otočila jsem se. Všude panovaly prázdné stoly, jen pár míst bylo obsazených. Svou chůzí jsem si to namířila přímo do rohu jídelny k jednomu prázdnému stolku s naprosto skleslými představami. V hlavě mi ale z ničeho nic prosvištěl nápad. "Třeba mne Aneta s Anetou vezmou k sobě?" napadlo mě. Vyrazila jsem tedyk oběma děvčatům, které seděly hned opodál. Zastavila jsem a zeptala se, jestli si k nim mohu sednout. A k mému překvapení se obě ihned shodly, na odpovědi. "Jasně, že můžeš," vychrlily ze sebe obě dvě ve stejnou chvíli. Rázem mi spadl kámen ze srdce. Po obědě jsem ihned běžela domů a po pár hodinách strávených v koutě s knížkou konečně přišli rodiče. Vysvětlila jsem jim, co se všechno stalo a jak už bývá zvykem, dokázali mne uklidnit i poradit mi.

Druhý denráno jsem po příchodu do třídy již nezamířila k Lucii a Sabče, nýbrž k oběma Anetám. Celý zbytek týdne jsem trávila jen s nimi, protože mi zrovna s nimi bylo dobře. Nijak mne neomezovaly. Nenaštvaly se, když jsem občas prohodila kus řeči s někým jiným. Byly fajn.Měla jsem i takový pocit, jako bych ze svého života smazala všechen stres i obavu o vyvolanou hádku, jako bych smazala Lucii. Necítila jsem se najednou omezovaná. Mohla jsem se bavit s kým jsem chtěla a nikdo mi to neměl za zlé. Poslední týden školy uběhl jako voda. Čím dál rychleji se přibližovalo vysvědčení a stejně rychle i letní prázdniny. Konečně to tu bylo. Do školy jsem přišla ve slavnostním, s průhlednou folií a jednou květinou. Když najednou ke mně přistoupila Lucie a zeptala se mne, jestli se mnou může na chvíli mluvit. Vstala jsem a šla s ní. Dovedla mě ven na chodbu před dveře naší třídy, kde už stála Sabča. Lucie se nadechla a řekla mi, že by byla ráda, kdybychom se na prázdniny rozešly s urovnanými vztahy. Prý by byla ráda, kdybychom to všechno vyřešily. Kývla jsem.Čekala jsem, že si nějak to předchozí napětí mezi námi vysvětlíme, ale místo toho jsem si od Lucky vyslechla různé důvody, proč bych se jim měla omluvit za to, co jsem jim provedla. Chvíli jsem zírala, jestli to myslí vážně a potom jsem se zeptala, jestli chce slyšet, jak to vidím já. Lucka souhlasně přikývla. Vysvětlila jsem jí tedy svůj pohled na věc. Od přátelských pokeců s oběma Anetami, přes jejich náhlé uražení až po konec tohoto rozhovoru. Dala jsem tedy jasně najevo, že nejsem ta, která by se měla omluvit za to, že jsem si chvili popovídala s jinými lidmi, ale když už by se tu měl někdo omlouvat, tak ony. A to právě za jejich náhlé uražení a žádná vysvětlení ve chvílích, kdy jsem se jich slušně a opakovaně ptala. Lucka o tom začala přemýšlet. I když, bylo vidět jak se s tím vevnitř pere, nakonec jsem slyšela od ní i od Sabiny: "Omlouvám se." Přátelsky jsem se na obě usmála a považovala jsem vše za vyřízené. Zdálo se, že to pochopily a tak jsem s dobrým pocitem vyrazila zpět k oběma Anetám. Po tom, co jsme dostali vysvědčení jsem se ještě se všemi rozloučila a běžela domů.

Prázdniny začaly tak, jako vždy. První tři dny jsem si myslela, že už je to mezi mnou a Luckou vyřešené. Ani jsem nevěděla, jak moc jsem se mýlila. Třetí den prázdnin jsem totiž otevřela svou e-mailovou schránku a k mému překvapení se zde nacházela zpráva od Lucky. Začínala slovy o tom, jak přemýšlela nad tím, co jsem jí pověděla ještě ve škole a došla k závěru, že se mi vůbec neměla omlouvat, protože za všechno vlastně můžu já. V závěru připsala, že se moc omlouvá, ale příští rok ať nepočítám s tím, že se mnou bude sedět v lavici, jelikož jí to nabídl kamarád a pro ní je to obrovská příležitost jak ho více poznat. "Ani o prázdninách nemohu mít klid." napadlo mě hned, co jsem celou zprávu dočetla. Rozbušilo se mi srdce a bylo mi na nic, ale i přes to jsem se rozhodla jí odepsat. Celková konverzace byla jen o přesvědčování té druhé. Nakonec se nám ale nějak podařilo sjednat mír. Ještě před školou jsme se viděli na táboře, kde jsme se párkrát pozdravily a promluvily si o událostech za poslední dva měsíce a i když už jsem cítila, že příští školní rok bude něčím jiný, vůbec by mě nenapadlo, jak jsem se trefila. A co se týče Sabči? Ta se mnou byla na táboře také. A to dokonce i v chatce. Společně jsme naše přátelství opět obnovily a to dokonce ještě více, než před tím.


Část druhá


Hned první školní den se stalo pár věcí, které mi změnily celý školní rok. Nejen, že jsem si nesedla do lavice s Luckou (což už jsem ale věděla hned třetí den prázdnin), ale s Klárou, se kterou jsem si to právě o prázdninách domluvila. Mimochodem, Lucka nakonec neseděla s tím kamarádem. Prý jim to nevyšlo, tak jsem to dál neřešila. Do třídy se k nám totiž připojili dva lidé. Jedna holčina a jeden kluk. O chlapci není třeba vědět nic víc než fakt, který říká, že k nám čirou náhodou propadl. Pro nás je ale důležitá ta holčina. Přestoupila, protože jí prý ve staré škole šikanovali. Říkejme jí prostě Elen. Již od první chvíle mi přišla dost sympatická a společně se Sabčou jsme tedy byly hned mezi prvními, kdo si s ní promluvil. Nejdříve působila dost tiše a zmateně, ale kdo by také tak nepůsobil, kdyby zrovna přestoupil úplně do jiného kolektivu se spoustou nových tváří a jinými zvyky. S nikým se tedy moc nebavila. Odstupovala stranou a jak šel čas, postupně se bavila jen s partou holek, které jí byly sympatické. Společně jsme se jí tedy se Sabčou oběma Anetami a Klárkou snažily pomoci začlenit do třídy. Proto jsme jí také s Klárkou vzali k sobě do skříňky. Ve třech zde bylo sice opravdu málo místa, ale mně to nevadilo. Říkala jsem si, že má Elen alespoň kde být a právě nabídkou společné skříňky jako bychom zpečetily naše přátelství. Staly se tak z nás dobré kamarádky, ale také parta holek složená z Anety Gubčové a Anety Stačinové, Klárky, Sabči a samozřejmě Eleny a mne, co držela vždy pospolu. Okolí si na Elenu sice stále ještě trochu zvykalo a s tím i dost nadávalo, ale postupně vše pomalu ubývalo, až úplně zmizelo a všichni jsme si na Elen nakonec zvykli. Byla teď jedna z nás...

Stejně jako ostatní holky z celé naší party i já jsem si užívala ty legrační i pohodové chvíle strávené s nimi. Měla jsem pocit, že je u nás Elena celou věčnost. A není divu, hodně jsme si ve spoustě věcech rozumněly. Ovšem, ani ve snu by mne nenapadlo, jak málo jí přes to všechno nakonec znám....

Jednoho krásného dne jsem přišla opět do školy. Ve skříňce jsem si vytahovala učebnice, když v okamžení se na mě vysypala polovina všech věcí, co jsme zde měly. Bylo nás tu hodně a nepořádek to všechno ještě stěžoval. Věci jsem samozřejmě okamžitě sebrala a vrátila zpět do skříňky. Pomalu jsem jí zavírala, ale ona ne a ne se zavřít. Nakonec se mi ale prudké zavření spolu se silným bouchnutím ozývajícím se až na druhé půlce šatny přeci jen vyplatilo. Ihned, co jsem si sedla do lavice ke Klárce, jsem spustila, že takhle to prostě nejde. "My ty věci uklízíme v jednom kuse, ale co Elena, ta to tam zatím neuklidila ani jednou," pověděla jsem tiše. "Musíme udělat nějaký rozvrh, kdy kdo bude uklízet. Mám tam všechny učebnice, co budu muset na konci roku vrátit a pokud ve skříňce nebude pořádek, budou nakonec všechny na odpis." vysvětlila jsem. Klárka přitakala. "Teď už jen zbývá vysvětlit to Eleně. Snad to pochopí." myslela jsem si a vyrazila jsem rychlým krokem směrem k Eleonoře. "Elen, můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se. Chvíli nic. Když ale viděla, že stále stojím, tam, kde stojím a nehodlám nikam jít, otočila se ke mně a vlídným úsměvem mi naznačila, abych pověděla, co mi leží na srdci. Pověděla jsem jí všechno. Od chvíle, kdy se mi vysypaly věcí ze skříňky až po rozhovor s Klárkou. V Eleniných očích byl jasně vidět nezájem o tak nepodstatnou a nedůležitou věc. Aby ale tuto diskuzi rychle odbyla, souhlasila s vytvořením rozvrhu, kde sepíšeme, kdy má kdo uklízet a pohledem mi dala najevo, abych si už hleděla svého a neotravovala s tak nepodstatnými věcmi. Vrátila jsem se tedy ke Klárce a vše jsem přetlumočila.

Uběhly čtyři měsíce a rozvrh jsme stále nesepsaly. A co více? Vztah mezi mnou a Elenou slušně poklesl. Všude, kde to jen šlo jsem byla její stranou pomlouvaná a Sabča s Anetou Gubčovou si se mnou jen málokdy promluvily. Když jsem za nimi došla, abychom si prostě jen tak poklábosily, odvrátily se. Naštěstí ale ne vždy. Někdy byly zase jako vyměněné a působily dost mile a přívětivě. Zkrátka sázka do loterie, jednou byly úplně v pohodě a druhý den se mohly tvářit jako bych neexistovala. Po příchodu domů jsem si pobrečela a ve škole jsem to musela podstoupit znovu. Ještě tu byla Aneta Stačinová, která na mne působila celkově dost neutrálně. Někdy si se mnou přišla popovídat a jindy byla společně s druhou Anetou, Sabinou a Elenou. A možná proto jsem zrovna Anetě Stačinové kolikrát úplně nerozumněla. Když se ale vrátím zpět k Eleně, která mne neustále nějak potápěla, moje jediná obrana byla ta skříňka. Rozhodla jsem se proto k radikálnímu řešení. "Elen ze skříňky musí odejít" rozhodly jsme společně s Klárkou, protože nejen mně, ale i chudáka Klárku do té šťávy namočila také. Bylo tedy na mně, abych Eleně nějak slušně vysvětlila, co po ní žádáme. Po jejím příchodu do třídy následoval můj hlasitý nádech... a výdech... (nebylo dvakrát lehké přijít zrovna za ní a o něco jí žádat. Nikdy jsem totiž nevěděla, kdy může být cokoliv použito proti mně.) Namířila jsem si to tedy rovnou k Eleně. "Elen? Můžu s tebou mluvit?" začala jsem s pokusem o přátelskou konverzaci. Opět ale trvalo, než se vůbec otočila a zjistila, že se chci o něčem bavit. "Ano?" odpověděla rychle.
"Ráda bych si s tebou promluvila ohledně té skříňky," začala jsem. Než jsem ale stihla pokračovat, Elena zakroužila očima. "Už zase s tím začíná!" vyčetla jsem z jejího pohledu. "Dobře a co s ní?" ozvala se. Vysvětlila jsem jí tedy vše, co si myslím ohledně nesepsaného rozvrhu, který měl být již před čtyřmi měsíci. Znovu jsem zdůraznila slovo nepořádek a dokončila jsem své povídání prosbou o odchod ze skříňky. Elenu to zdá se zarazilo. Chvíli se na mne ještě udiveně dívala a poté se otočila a už si mě nevšímala. Vypadala dost dotčeně a zároveň uraženě. Celý zbytek dne se na mě pak dívala jako na odpadní koš... ba ne, jako na odpad v tom odpadním koši. "Alespoň to ví. Nic si z ní nedělej." uklidňovala mne pořád do kola Klárka.

Opět uběhl měsíc a stejně, jako jsme s Klárkou čekaly na společné sepsání rozvrhu, nyní nás dusilo věčné očekávání odchodu Eleny. Ale spíš, než její odchod ze skříňky, mne teď trápila jiná věc. Od chvíle, kdy jsem totiž Elenu poprosila o odchod, se mi vše, ale tentokrát již definitivně zhroutilo před očima. Aniž bych se nadála, byla jsem prakticky bez přátel. Nevím, co Elena ostatním pověděla, ale určitě ne nic pěkného. Kamarádky, co mi kdysi byly oporou, se mi nyní jen velikým obloukem vyhýbaly. Jako by mne ani neznaly. Mohla jsem křičet i brečet, ale ony by mne neslyšely. Bylo to to nejhorší období z celého mého života. Nikdo mě neviděl, nikdo si mě nevšímal. Sabině, holce, která mne znala víc než kdokoliv jiný se teď hnusilo se mnou navázat vůbec konverzaci. Anet Gubčová, jakoby mne ani neviděla. Klárka, chvíli stála při mně a chvíli při Eleně. Byla jsem zmatená. Jen jediná Aneta Stačinová. Přes to všechno, co se kolem dělo, mne dokázala neuvěřitelně psychicky podržet a tím mi nesmírně pomoci. Nebýt jí, nevím, kde bych zrovna nyní byla. Nedělalo jí absolutně žádný problém si ke mně občas sednout a prohodit pár povzbudivých slov. Přitom se stále stýkala se Sabčou, Anetou G. i Elenou. Právě díky její a poté už i Klárčiny pomoci jsem se dokázala vyhrabat z toho nejhoršího. Z depresí a celých probrečených večerních hodin nad tím, jak svět není fér. Dostaly mne i z pesimistických myšlenek, které mi většinou říkaly "Nikdy už se tak dobře mít nebudeš. NIKDY!" A právě v den, kdy se mi podařilo svou depku utišit se nade mnou konečně rozsvítilo sluníčko. Všechno se mi dařilo mnohem více. Nejen, že jsem nabrala kapánek sebevědomí, ale také více odvahy. Zašla jsem za Elenou ještě jednou a důrazně jsem jí zopakovala svou a Klárčinu prosbu. Tentokrát jsme se už konečně hnuly z místa. Vysvětlila mi, že vlastně vůbec nemá ke komu jinému jít, takže s mou pomocí měla během několika minut zajištěn pobyt ve skříňce s jinou osobou, než se mnou a Klárkou. "Tak, teď už se můžeš vystěhovat." řekla jsem jí klidně a ona mi odpověděla rozhodnutě "Dobře, do konce tohoto týdne od vás odejdu.". Moje i Klárčino nadšení bylo opravdu veliké. Těšily jsme se na den, kdy se Elen sbalí a své věci přemístí někam jinam. Byla jsem na nás pyšná. Konečně to pnutí povolí. Navíc, ostatní mne pomalu přestávali pomlouvat a celkově jsem již nebyla tou holkou, co šíleně lže a všem ubližuje pro nic za nic. Vše se začalo vracet do původních kolejí. Ale bohužel, jak jsme si s Klárkou mohly myslet, opět jsme neměly tak úplně vyhráno. Elenin odchod se nám trošičku zkomplikoval. Ani jedna z nás totiž nečekala, že by Elen mohla i toto čekání prodloužit více, než jsme s Klárou doufaly. Uběhly další dva týdny po celém tom vystoupení s odchodem ze skříňky. S Elenou to ale evidentně nijak nehlo. Ve skříňce si stále držela své místo a nehnula se pryč. Celé se to nakonec vyhrotilo jedno dopoledne...

S Klárkou jsme si totiž celou tu dobu chodily pro různé rady ke kamarádovi Jonášovi, který také nakonec musel udeřit. Stále nám vysvětloval, že bysme jí prostě měly všechny věci ze skříňky vyhodit. Já jsem, ale byla vždy zásadně proti. Přišlo mi to vůči Eleně nefér. Mně by se také nelíbilo, kdyby mi takovou věc někdo udělal, tak proč to dělat Eleně? Jenomže tomu, jak Elena nakonec odešla jsem nemohla nijak zabránit. Klárka si po obědě šla stejně jako obvykle vyzvednout věci a spolu s Jonášem vyhodili vše, co Eleně patřilo ze skříňky na zem. V tu chvíli jsem zrovna byla ve školní knihovně, takže jsem o ničem neměla ani tušení. Když jsem si ale poté šla vyzvednout své věci, překvapilo mne, že jsem nikde nespatřila nic Eleny. Byla jsem ráda. Naivně jsem si myslela, že si konečně odstěhovala věci..

Po víkendu jsme se všichni opět shledali ve škole. "To je dobře, že se Elen konečně vystěhovala, že?" vychrlila jsem ze sebe hned, co jsem uviděla Klárku. "Jo, to je." usmála se na mě. Něco mi na ní, ale nehrálo. Celý týden se chovala nějak divně a to pokaždé, když jsme nakously téma s názvem Elena. Ať se dělo, co se dělo, něco bylo špatně a já jsem na to nemohla přijít. Vždy se Klára buď uchichtla, nebo prokroutila očima. Samotná jsem nevěděla nic o tom, jak to bylo s Eleniným odchodem doopravdy, až do chvíle, kdy za mnou samotná Elena přišla. "Proč jsi mi vyhodila všechny věci ze skříňky?" zeptala se mě ostře a nepřátelsky zároveň. Vysvětlila jsem jí, že o ničem nevím a když mi doopravdy uvěřila a nechala mě jít, já už jsem šla najisto. Sedla jsem si do lavice. Zazvonilo. Celou hodinu jsem se ptala Klárky a Jonáše, jak to vlastně všechno bylo. Oba se mi nakonec přiznali a já věděla, že se to už nikdy nesmí opakovat. Elena ještě dokonce roku plivala, ale když pak na týden odjela na dovolenou, zvládla jsem obnovit přátelství mezi mnou, Sabčou, a oběma Anetami. Po tom, co Elena přijela z dovolené se s ní děvčata bavila dál. A i když se Eleně v jednu chvíli podařilo mě ještě na chvíli zranit, zvládla jsem to. Anetu Stačinovou na chvíli obrátila proti mně, ale posledním "magickým" školním dnem se vše vrátilo do původních kolejí...

A co mne nutilo si toto všechno od začátku připomenout, i když to bylo kolikrát bolestivé? Byla to zkušenost, kterou nechci zapomenout. Nejlépe ji asi vystihuje věta Joea z Deníku princezny: "Nikdo Vás nesmí ponižovat, dokud to sama nedovolíte!"



(13 let)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama